Postřehy počínajícího chovatele IV.

Nápad odchovat štěňátka se s blížícím termínem porodu zdál čím dál více bláznivým a upřímně i blbějším. No taková rozhodnutí již nejdou vzít zpět a tak vybavena naprosto vším dle seznamu, knihou a nezbytnými telefonními čísly jsem 5 dní před termínem porodu již s Candy spala v "porodnici". Příroda, pravděpodobně vidouce mě, však zařídila vše jinak. Candy prodělal sekci a štěňátka byla vyjmuta. 7 ošklivých hubených černých žížalovitých krtků nám přinesla sestřička na veterině v košíku a my s manželem je poctivě sušili, zahřívali a zvědavě je zkoumali. Vrh byl drobnější, ale vyrovnaný. Domů jsme s Candy (oblblou narkózou) a košíkem dorazili v noci, nechali maličký cucnout, Candy neprotestovala, protože byla unavená a já jí konejšila, utěšovala a vyprávěla jí o dětičkách. Ráno okolo půl šesté se černé nadělení probudilo a já se chystala ke kojení. Ovšem Candy, když zahlídla potomky, hystericky utekla a šla se schovat. Já tam seděla nad košíkem vřískajících a kňourajících mrňousků a přemýšlela co….volat takhle ráno jsem si netroufla a tak jsem využila připraveného mléka a flaštiček a dětičky zasytila, podle knihy bylo vše jasné a jednoduché, no praxe je vždy "zajímavější". K dalšímu kojení jsem již byla vybavena radami zkušených - tedy jednou radou - kojit, kojit, kojit. A tak jsem každé 2 hodiny zaujímala roli drába a Candy pod pohrůžkou všeho možného a snažíce se nevidět svoje dětičky visící na cuckách, kojila. Tenhle boj jsem za 5 dní a podpory MVDr. Uzla a Pavly, Evy a MVDr. Šťourala, vyhrála. Telefonní účet sice urazil vysokohorskou tůru, ale bylo to moje jediné spojení s okolním světem a obrovská morální podpora od všech kamarádů. Další 3 týdny probíhaly velmi poklidně. Candy se vzorně starala o potomky, ti vzorně rostli, mléka měla Candy dost a já se snažila stihnout práci, mateřskou dovolenou a za pomoci celé rodiny rozvrhnout služby u Candy. Po měsíci nám začal další kolotoč, začali jsem přikrmovat. Špidlounci byli velmi šikovní a vyjídání misky vařené dobroty nám šlo poměrně dobře. Toto období rodina nesla špatně, neb na otázku "co to tu voní, co bude dobrého?" dostávali odpověď "něco si vezmi, tohle je malým". Okolo 6 týdne, vzhledem k hezkému počasí a vynalézavosti špidlounků, chodily děti přes den ven. Naučily se schovat do boudy, když potřebovaly spát, nebo se jim něco nelíbilo, jinak se povalovaly na trávníku a tahaly se o hračky a vše co našly. Spát chodily do porodní bedny, naštvaní a tak ráno v pět se již dožadovaly snídaně a chtěly ven. Dnes již s pousmáním vzpomínám na 7 špidlatých čumáčků kňučících mi ráno v 5 nad hlavou (tehdy mě to dovádělo k šílenství). Dnes je nám 4,5 měsíce. 2 holčičky a 4 kluci jsou v nových domovech, 1 holčička zůstala doma. Bylo to poučné, náročné a vyčerpávající. Je to nádherné, uspokojivé a radostné. Teď budu sledovat "děťátka" jak rostou a proplouvají životem, alespoň některá a budu za to velmi vděčná novým majitelům.