Coursing - aneb jak na to... Mým velkým přáním je mít běhavého deerhounda. Jedinou mou běhavkou byla Candy, u kterého jsem si toho nevážila. No, nebudu na sebe tak přísná – nedá se říci, že nevážila. Nebyla jsem jen z daleka tak trhlá a vyjet 10x do roka na výstavu bylo tenkrát maximum. A pravdou je, že za coursingem se jezdí dost daleko. Jak šel čas, byla jsem samostatnější – naučila jsem se jezdit sama ( nemusela jsem mít manžela jako řidiče), ale zase jsem neměla s čím jezdit. Měla jsem mezitím 2 fenečky – Jany a Adelku. Obě by se za čímkoliv trošku se pohybujícím v přírodě přetrhly, nedbajíce, že panička si může vykřičet plíce. Pokud někde něco vyběhlo, hurá – jdeme lovit!!! Jen igelitový třapeček byl naprosto nezajímavý a pokud se mnou ta moje panička nebude běhat, nebudu také. Učinila jsem několik pokusů a pak to vzdala. Další nadějí je Cindy. Kromě maminky Adelky běhalo skoro všechno v rodokmenu. Tatínek Deris byl dokonce Mistrem Evropy v coursingu! Tak čekám a doufám a snažím se jezdit trénovat. Shrnula bych to asi takhle: pokud Cindy pochopí, že třapeček se nemusí předběhnout, že musí počítat s úhybnými manévry třapce a vydrží ho sledovat od startu k cíli – bude běhat. Zatím jezdíme na sportovní odpoledne k Igorovi. A snažíme se cvičit, běháme, hrajeme si s třapcem, necháme si názorně ukazovat od paničky zákus apod. Několik fotografií pro názornost: