Jmenuji se Cesmína Paluduz, tak mě pojmenovali u maminky, kde jsme vyrůstala až do 8 měsíců. Pak mě jednoho krásného dne naložili a odvezli, měla jsem pelech, velký pytel granulí a traktor na hraní. Z auta jsme vystoupili u žlutého domečku, kde se ke mně vrhla taková malá upovídaná paní a pořád mi hladila a něco povídala. Vzali mě dovnitř, kde na mě udiveně koukaly další dvě holky. A tam jsem už zůstala. Dali mě jméno Candy a všichni chtěli být se mnou kamarádi. No nebyli tak špatní, tak jsem je přijala, byla jsem tam sama a všichni se točili kolem mě. Jen páníček byl přísnější a chtěl, abych poslouchala co mě řekne, tak jsme hrály hru, jednou poslechnu a dvakrát se mě panička zastane, že deeři nemusí poslouchat, protože jsou hodní a nekonfliktní od přírody. Časem uznala, že občas bych poslechnout měla, tak jsem jí udělala radost a ona to ocenila a zas tak často neotravovala.
Žilo se mi blaze, pak panička objevila výstavy, to byla věc. Spoustu lidí, jeden Vás ošahává a prohlíží, pak se běhá po kruhu, kde když ten jeden důležitý ve prostřed si vzpomene, že potřebuje ještě jedno kolečko navíc, panička vypadá, že zkolabuje. No ale když se to povede, má panička radost, já laskominu a nějaký čas pokoj na zahradě. Ještě chodíme běhat na louku, kde občas jsou i srnky a pak je proženu. Běhání mě moc baví a až dodělám ty otravné výstavy panička slíbila, že budeme jezdit běhat, což bych viděla jako daleko větší zábavu.
Tak takhle jsem doma vegetila, než přivezli takové malé, ošklivé stvoření, říkali mu Čikoušku a byli z něho celý pryč - tedy nevím co na něm bylo hezkýho. Ale ten bydlel doma a na zahradu chodil občas a jeho panička si ho pořád hlídala, abych prý mu něco neudělala. No co bych z toho měla? Moje panička se mě věnovala stále stejně a ta jeho zase jemu, tak co…
Letos na vánoce přišel zlom. Pod stromečkem jsem měla dobroty, ale nějak se mi to nezdálo. Po obědě mi dali pelech do auta (neklamné znamení, že někam s nimi jedu) a opravdu - jelo se na návštěvu, měli tam taky deery a ještě takového bílého psa, chovali se ke mně pěkně. Ale pak to přišlo - přinesli malou černou potvoru, a moje zlatá panička si jí bere na klín a veze jí sebou domů. No to snad né? Doma jsem rychle vyběhla s auta a utíkala domů, ale oni tu malou vzali domů taky. No pochopila jsem, už nejsem sama, Jany u nás taky bydlí. Má teda svoji boudu, svoji misku, svůj kyblík na pití, ale chce být se mnou a otravuje. No ale zase jsem vůdce smečky - hezká funkce. Takže malou Jany vychovávám a nakonec není mi tolik smutno. Panička má dvě ruce, takže jedna hladí mě a druhá Jany. Prostě jsme dvě.

Tak jsem zase o kousek - no teď už ne větší - ale starší. Jsem už velká holka, která letos oslavila 3 narozeniny. No byla jsem i skotská lady s chováním klidným a vznešeným, hodným mé rasy. Panička byla z mé jemnosti a distingovanosti vždy velmi nadšená, to bylo něco pro ní, jemná, poslušná a nekonfliktní mladá dáma. Pak si donesla tu malou černou příšeru. Dnes je to drzý puberťák. Musím ale uznat, že nejsem sama, je s ní legrace, teď už je velká a naučila se pravidla. Jen já už nejsem ta lady, ze které panička měla takovou radost. Abych se doma nenechala Janičkou utlačovat, musím být všude dřív nebo alespoň stejně jako ona. Takže když panička přijde domů, je to závod, kdo jí dříve poskáče a ač se panička tomu snaží zabránit, v tomhle jsme sehraná dvojka. To samé, když nese vařené, jde pověsit prádlo, nese vodítka a jdeme ven nebo otevře auto k nástupu, všude se bláznivě obě tlačíme, kdo dřív, rychleji a co s největšími škodami okolo. Má co chtěla - ne vždy se to povede… Chtěla mít dvě skotské lady a má dva divoké puberťáky… Ale ona stále doufá a víra je tak krásná…